Rolling Stones si dělají prču z Beatles

Nebo možná ne tak docela prču. Někde v hotelu si prostě brnkají jejich písničky. Mick Jagger zpívá falešně a ani se nezdá, že by to bylo naschvál. Je to až dojemné, prostě parta kluků, kteří to moc neumějí... takhle nějak jsme v kočárkárně hrávali taky a Standa Horníček nehrál o nic hůř než na téhle nahrávce Keith Richards... A vypadají strašně mladě a nevinně. Kromě Micka, to byl ďábel vždycky.

Samozřejmě je to blbost, video je prý z roku 1965, to už měli Stouni venku dvě, možná tři alba a přestože jejich velké období začalo až o rok později deskou Aftermath, v žádném případě to nebyla parta kluků z kočárkárny. No, ale tady tak prostě vypadají.



Kottke.org: The Rolling Stones cover the Beatles in 1965

David Dorůžka - 107 steps

Album Hidden Paths, z nějž tahle skladba je, mám doma už hodně dlouho, ale nikdy jsem si ho pořádně neposlechl. Chyba. Moc pěkný komorní jazz.

Tance kosmických cizinců

Sun Ra již dávno není mezi námi, ale jeho Arkestra ano. A vystupuje 26. září u nás na Žižkově v Akropoli.

Udělátko na sluchátka

Tohle chci.

Quirky.com: Props

Patnáct set let hudby ve třech minutách

Dobrý fór, docela instruktivní... a mimochodem zdaleka nejposlouchatelnější verze Armstrongova cajdáku What a Wonderful World, jakou jsem kdy potkal.

Boing Boing: An Abridged History of Western Music in 16 Genres (cdza music video)

John Peel a jeho archiv

Vynikající esej Pavla Klusáka o Johnu Peelovi a upozornění na Peelův on-line archiv.

K proslulým nahrávacím Peel Sessions byl vlastně donucen okolnostmi. Podle britských odborů se v rádiu nesměl překročit určený „needle time“, doba přehrávání gramofonových desek. Autoři pořadů si tak mohli vybrat – doplnit hudbu slovem, anebo nechat hrát muzikanty živě, což bylo pochopitelně v podtextu odborářského nařízení.

Pavel Klusák, Melanchofobie: Pirátem na vlně BBC

Leider Gottes!

Pavel Klusák o famózním znovuzrození Karla Gotta:

Gott si rafinovaně vybral z repertoáru novějších generací. Náhle už nezpíval coververze Toma Jonese a Neila Diamonda, do post-kantilénového světa se šmrncem přestěhoval soul (od AmyWinehouse), melodické electro (Erasure) i sofistikované balady (Peter Gabriel). „Když starý Johnny Cash nazpíval Hurt, proč bych já nemohl zkusit Žiletky?“ ptal se. Odpovědí byla nejen úroveň nahrávek, ale i otevřenost, kterou zkušený, zklidněný Gott začal vyzařovat.

Scénu pro jeho turné navrhl David Vávra, klipy točili Zelenka s Najbrtem a společný track s Gottem nahrálo Čokovoko. Ale nejen proto se prolomila generační i sociální bariéra: na Gottovo pódium létaly kalhotky, zároveň o něm vyšla esej Václava Bělohradského v Salonu Práva. Tento text si všiml, že Gott se zbavil dlouholeté image „posla dobrých zpráv“ a otevřel svůj repertoár i melancholičtějším a trpčím songům. „Nesmět po čtyřicet let zazpívat nic depresívního je dost depresívní,“ píše Gott na twitteru, když se publikum ptá, proč začal psát vlastní reflektivní texty. Do nějaké chmury se však jeho repertoár věru neobrátil, viz úspěch energického, sebeironického singlu s textem básníka J. H. Krchovského Mé milé je dnes dvacet čtyři.

No řekněte, není to aspoň hezká představa?

Pavel Klusák: Slavík v mixéru

Fuka o muzice podruhé

František Fuka podruhé o tom, jak provozovat hudbu, aniž byste o ní cokoli věděli. Někteří čtenáři mu vytýkají, že zjednodušuje, že není dost precizní. Je to absurdní. Kdyby nezjednodušoval a byl precizní, musel by napsat celou knihu. Těžký úděl popularizátorů, zvlášť těch, kteří pracují s ironií a nadsázkou. Mimochodem, FFuka by to knihu napsat uměl, dokonce tak, že by byla stejně čtivá jako ty dva články. Tím se liší od mnoha ostatních popularizátorů.

FFFilm: (Část 2) Skladatelem snadno a rychle

Kašpárek v rohlíku má nové album

A každý týden přibývá na oficiálním webu jedna písnička ke stažení zdarma, až tam nakonec budou všechny (rolujte textové okénko uprostřed).

Kašpárek v rohlíku: Ten Halywůd

RIP Jaroslav Velinský

S díky za Portu. A za Engerlingy.


Aktuálně.cz: Zemřel Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid

Bonamassa v Praze příští týden

Blues je jako chleba, nepřejí se a může ho každý. Joe Bonamassa se zastaví v Praze během svého evropského turné a bude to zajisté nářez. 28. února ve Sportovní hale, tedy v Tipsport Aréně, no prostě na hokejovém stadionu Sparty v Julděfuldě.


Joe Bonamassa, oficiální stránka

Skvělá hudební aplikace zdarma: NPR Music

Obrovská zásoba hudby, čtení o ní, videa, funguje na iPhone i iPadu. Rychlý internet podmínkou.

Zdarma v App Store.

FFuka vysvětluje, jak funguje hudba

Máme extrémní lezení, extrémní programování a díky Františku Fukovi teď též extrémní vysvětlování. Bavím se a tleskám.

Je vidět, že MIDI formát vymýšlel někdo, kdo uvažoval logicky (na rozdíl od toho, kdo vymýšlel notový zápis), takže všechny noty C mají v MIDI formátu čísla dělitelná dvanácti a číslo oktávy vypočteme z čísla jakékoliv noty snadno:

číslo_oktávy = int (číslo_noty / 12) - 1

(...)

Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Interval zjistíme prostě a jednoduše tak, že od sebe odečteme MIDI čísla dvou tónů. Takže například interval z C4 (60) do E4 (64) je 64 - 60 = 4. Interval z H3 (59) do C4# (61) je 2. A tak dále. Přitom interval mezi C4 a E4 je logicky stejný jako interval mezi C0 a E0 nebo interval mezi C5 a E5: Vždycky 4.

Hudební interval je něco jiného než intervaly, které znáte z matematiky. Hudební interval nedefinuje "soubor tónů mezi dvěma tóny", nýbrž vzdálenost dvou tónů a je to defacto matematický "polootevřený interval". Tedy jedna oktává má dvanáct půltonů (C až H) a interval C - H má velikost 11.

Pokud řeknete nějakému členovi GHS konspirace, že interval z C4 do E4 jsou podle Fuky čtyři tóny, tak vás (a mě) označí za kreténa. V zájmu korektního názvosloví jsou to čtyři půltóny. To, o čem jsem dosud psal jako o "tónu", se správně jmenuje "půltón". Oktává má dvanáct půltónů. Mezi C4 a D4 je interval dva půltóny. Tón je něco jiného než půltón, ale občas to je totéž co půltón, protože to tak někdo v roce 1539 vymyslel a připadalo mu to jako dobrý vtip. Pokud nebude výslovně řečeno jinak, tak když napíšu "tón", budu ve skutečnosti mít na mysli to, čemu se korektně (v rámci hudebního spiknutí) říká půltón.

Přimlouval bych se za několik dalších pokračování.

FFFilm: Hudebním skladatelem snadno a rychle

November 2nd: Run

Tohle vůbec není špatné, zajímavá kapela. Líbilo by se mi, kdyby zpívala (občas taky) česky, aby si člověk víc připomněl, že se inteligentní pop dělá i u nás.

Lana Del Rey: Born to Die

Hodně brutální recenze Pitchforku na hvězdičku na vzestupu a její první album:

You'd be hard pressed to find any song on which Del Rey reveals an interiority or figures herself as anything more complex than an ice-cream-cone-licking object of male desire (a line in "Blue Jeans", "I will love you till the end of time/ I would wait a million years," sums up about 65% of the album's lyrical content).
(...)
For all of its coos about love and devotion, it's the album equivalent of a faked orgasm-- a collection of torch songs with no fire.

Může být, jenže kdy kdo dělal pop, který by se nedal s nosem intelektuálsky nahoru označit za předstíraný orgasmus? Možná mají Vidle jen potíž s vnímáním žánru. Mně se album Born to Die dle ukázek na iTunes docela líbí — když přijmete jeho stylizaci do jakýchsi alternativních padesátých let, možná do těch, v nichž přebývá David Lynch. V kontextu nějakého jeho filmu by se tyhle celkem nevinné písničky jistě daly označit za temnou postmodernu. Už jen ten zpěvaččin pseudonym přece jasně napovídá, odkud vítr fouká. Kilo divadelních šminek, s důrazem na to „divadelních“.

Sen šíleného pianisty

Tři hudební videa, z nichž jedno je mile starodávné a dvě... no, rozhodně zajímavá. Dověděl jsem se díky nim o artefaktu jménem Circus Galop (ano, skutečně s jedním l).

Paul McCartney: Kisses on the Bottom

Časově omezený preview opět nabízí The Guardian. Sir Paul natočil swingové/music hallové album, což je styl, který ho bavil odjakživa (viz Honey Pie z bílého dvojalba, Maxwell's Silver Hammer z Abbey Road atd.) Zda bude bavit i posluchače, to nevím. Jsou to všechno pěkné staré klasické písničky, je to nesmírně profesionální, hostuje tam Clapton a Diana Krall... a je to trochu nuda. Jestli si to koupím, tak jako sběratel, ne proto, že by mě to zvedlo ze židle.

Rainbow Arabia

Elektronická hudba z osmdesátých let remixovaná do lehce arabského stylu dvěma Američany. Jako docela dobrý :)

Před pár dny jsme s kámošem vášnivě diskutovali, jakej teď přijde další masivní hudební trend. (...) Ani ve snu by nás nenapadlo, že najednou začneme poslouchat věci, který jsme doteď slyšeli jenom v autobuse, když nějakýmu arabovi, bangladéšanovi nebo indovi zazvonil mobil.
Jasně, není to žádnej trend, co se tady objevil jako blesk z čistýho nebe: byli tady už Muslimgauze v devadesátých letech, pak tu by Shackleton, co nám plnil uši pískem. Jenže teď to vypadá, že se synové Alláha mnohonásobně rozmnožili a je tu spousta deep-folkových projektů jako Fatima Al Qadiri aka Ayshay, která vydává u Tri Angle, newyorští Myrrh, Prince Rama, no a samozřejmě losangeleský Rainbow Arabia, neboli Danny e Tiffany Prestonovi, což jsou manželé, kteří se evidentně chtějí zasloužit o to, aby sárí a palestina byly naším nejoblíbenějším outfitem.

Mixtape k poslechu i ke stažení.

The Sound Supply: zajímavý nápad, jak prodávat hudbu

Dobrý obchodní nápad: deset alb (mně) neznámých skupin za $15 celkem. Koupil jsem to ani ne tak proto, abych levně pořídil hodně hudby, jako spíš kvůli překvapení. Třeba tam bude něco výjimečného? Jestli to chcete vyzkoušet taky, nepřehlédněte, že nabídka je časově omezená.

Leonard Cohen: Old Ideas

Nové Cohenovo album ještě nevyšlo, ale už si ho můžete celé poslechnout na webu Guardianu. Je mu sedmasedmdesát a dělá to pořád stejně a pořád dobře.

Mimochodem, takhle to vyvěsit, to je také hezký příspěvek k diskusi o copyrightu.