Via
@ashnobe: zemřel Radan Kuchař.
K hotelu Kleine Scheidegg vede z městečka Grindelwaldu zubačka horské dráhy. Koncem srpna v roce jednašedesát nastoupili do jejího předního vozu dva muži. Technický úředník z Liberce Radan Kuchař a meteorolog z Chopku Zdeno Zibrin. Za nimi přistoupí do vozu malý policista v modrém, požádá je o pasy a zeptá se:
„Chcete na Eiger?"
Kuchař kývne, Zibrin si sundává těžký batoh.
„Pánové mají rodiny?"
Teď přisvědčí oba.
„Víte, co se tam včera stalo?"
(...) Vstupují do Pavouka. Do stran vybíhají zrádné škvíry a spáry posledního ledového pole. Kdo v minulosti postoupil až sem, byl horou lapen, odtud už není možný ústup, cesta k vítězství a životu vede jen na vrchol. Lezou už celé hodiny, věčnost uplynula od chvíle, kdy si v duchu přáli, aby toto ráno a tento den byly dobré. Teplo dne zatím rozpouští ledový povlak stěny do tisíců pramínků. Severní stěna prožívá během léta neustálý koloběh, v noci zamrzá, ve dne se rozpouští. Tentokrát padající kamení střídají kusy ledu, už z ohromných výšek slyší jeho hvízdání.
Radan teď postupuje první. Je nejlepším československým lezcem, někteří novináři ho překřtili na horolezeckého Zátopka. Není to jen v technice lezení, ale v rozvážnosti, znalosti skály a počasí. (...)
Poslední obtížný úsek, a jsou na hřebenu. Ukládají skoby do batohů a připevňují stoupací železa. Všechno zlé je za nimi. Mlha mizí, objevuje se slunce, ozařuje ledové krajky lemující hřeben. Jako by se jim pojednou chtěla stěna tou krásou odvděčit. Před nimi je stříbřitý vrchol špičky a pak už je jen prázdno a modré nebe.
Podívají se šťastně na sebe a podají si do krve rozedřené ruce: „Tak to máme za sebou."
Pocit, který těžko někdo přesně popíše. Vědí jen, že je daleko báječnější než ty, které přijdou. Za několik hodin jim už budou lidé v údolí nabízet bankovky za části výzbroje, které prošly Eigrem, budou se podepisovat na mapy a pouzdra od dalekohledů a usmívat se do aparátů a filmových kamer. Půjdou Grindelwaldem a lidé ve špalírech budou tleskat (...)
(Ota Pavel: Výstup na Eiger)
V tu chvíli to byl největší historický výkon československého horolezectví. A vůbec událost: bylo to od prvovýstupu v roce 1938 teprve podevatenácté, kdy někdo úspěšně vylezl severní stěnu Eigeru, pokládanou tou dobou stále ještě za extrémně obtížnou. Horolezectví je od té doby dočista jiné. Slavná Nordwand je samozřejmě pořád těžká, strašlivě dlouhá a hlavně nebezpečná, protože celá hora se drolí, ale lezecké špičky dávno nepřitahuje.
Tak to chodí s horami a s lidmi.
Pěkný
rozhovor s Radanem Kuchařem, pořízený loni, má Sport.cz, odtud pochází i fotka (Kuchař vlevo, Zibrin vpravo, snímek pořízen po návratu ze severní stěny Eigeru v září 1961).