Sbírka nejlepších sbírek fotek z Wired Science

Nahlédněte a obdivujte, je to kolem stovky obrázků a každý jeden hodný vaší pozornosti. Například tahle pěkná kulička není nic jiného než HIV (model, nikoli fotka).

Zemřel Josef Škvorecký

Ale do háje. To je smutný.

Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl:
„Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“
„Jo,“ řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst. „Z technickejch důvodů, ne?“ Bambusový plátek chutnal jako vždycky příjemně. Hrál jsem na tenora taky z toho důvodu, že se tak příjemně cucal. Nejenom z toho důvodu. Člověk při hraní pěkně slyšel to bzučení. Zaznívalo v lebce, hezky pevně a kulatě a ušlechtile, a bylo to moc velké blaho, hrát na tenor. Tak taky z toho důvodu jsem na něj hrál.

(...)

A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem, pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvzlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil, a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde, nad večery, kdy jsme hráli pod petrolejkama a mysleli na svět, který přijde, nad všemi těmi krásnými dívkami, které jsem miloval, a miloval jsem jich mnoho, snad všechny, a nad sluncem, a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu, že ho přijímám a že přijímám všechno, cokoliv přijde, protože nemohu nic dělat, a odněkud z té záplavy zlata a slunce se ke mně zase naklonila ta holka, co ji teprve potkám, a pohladila mě po tváři. Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

Seth Godin o životě s potížemi

Je to krátký text a stál by za ocitování celý, ale podstata věci je tahle:

(...) Pain is part of work. And it leads to two mistakes.

The notion that you can trade your way out of pain.

(...)The truth is that pain is everywhere, in every project and in every relationship and in every job. Wandering from one to another merely wastes your energy.

The other choice, though, is:

Embracing your current pain and avoiding newer, unknown pains.

This is precisely the opposite mistake. This leads to paralysis. Falling in love with the pain you've got as a way of avoiding unknown future pains gets you stuck, wasting your potential.

As usual, when confronted with two obvious choices, it's the third choice that pays.