Zemřel Radan Kuchař, legenda českého alpinismu

Via @ashnobe: zemřel Radan Kuchař.

K hotelu Kleine Scheidegg vede z městečka Grindelwaldu zubačka horské dráhy. Koncem srpna v roce jednašedesát nastoupili do jejího předního vozu dva muži. Technický úředník z Liberce Radan Kuchař a meteorolog z Chopku Zdeno Zibrin. Za nimi přistoupí do vozu malý policista v modrém, požádá je o pasy a zeptá se:
„Chcete na Eiger?"
Kuchař kývne, Zibrin si sundává těžký batoh.
„Pánové mají rodiny?"
Teď přisvědčí oba.
„Víte, co se tam včera stalo?"

(...) Vstupují do Pavouka. Do stran vybíhají zrádné škvíry a spáry posledního ledového pole. Kdo v minulosti postoupil až sem, byl horou lapen, odtud už není možný ústup, cesta k vítězství a životu vede jen na vrchol. Lezou už celé hodiny, věčnost uplynula od chvíle, kdy si v duchu přáli, aby toto ráno a tento den byly dobré. Teplo dne zatím rozpouští ledový povlak stěny do tisíců pramínků. Severní stěna prožívá během léta neustálý koloběh, v noci zamrzá, ve dne se rozpouští. Tentokrát padající kamení střídají kusy ledu, už z ohromných výšek slyší jeho hvízdání.

Radan teď postupuje první. Je nejlepším československým lezcem, někteří novináři ho překřtili na horolezeckého Zátopka. Není to jen v technice lezení, ale v rozvážnosti, znalosti skály a počasí. (...)

Poslední obtížný úsek, a jsou na hřebenu. Ukládají skoby do batohů a připevňují stoupací železa. Všechno zlé je za nimi. Mlha mizí, objevuje se slunce, ozařuje ledové krajky lemující hřeben. Jako by se jim pojednou chtěla stěna tou krásou odvděčit. Před nimi je stříbřitý vrchol špičky a pak už je jen prázdno a modré nebe.

Podívají se šťastně na sebe a podají si do krve rozedřené ruce: „Tak to máme za sebou."

Pocit, který těžko někdo přesně popíše. Vědí jen, že je daleko báječnější než ty, které přijdou. Za několik hodin jim už budou lidé v údolí nabízet bankovky za části výzbroje, které prošly Eigrem, budou se podepisovat na mapy a pouzdra od dalekohledů a usmívat se do aparátů a filmových kamer. Půjdou Grindelwaldem a lidé ve špalírech budou tleskat (...)

(Ota Pavel: Výstup na Eiger)

V tu chvíli to byl největší historický výkon československého horolezectví. A vůbec událost: bylo to od prvovýstupu v roce 1938 teprve podevatenácté, kdy někdo úspěšně vylezl severní stěnu Eigeru, pokládanou tou dobou stále ještě za extrémně obtížnou. Horolezectví je od té doby dočista jiné. Slavná Nordwand je samozřejmě pořád těžká, strašlivě dlouhá a hlavně nebezpečná, protože celá hora se drolí, ale lezecké špičky dávno nepřitahuje.

Tak to chodí s horami a s lidmi.

Pěkný rozhovor s Radanem Kuchařem, pořízený loni, má Sport.cz, odtud pochází i fotka (Kuchař vlevo, Zibrin vpravo, snímek pořízen po návratu ze severní stěny Eigeru v září 1961).

RIP Jaroslav Velinský

S díky za Portu. A za Engerlingy.


Aktuálně.cz: Zemřel Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid

Odešla první dáma stesku

Ztráta, kterou jsem přehlédl. Cesária Évora zemřela 17. prosince 2011.

Zemřel Josef Škvorecký

Ale do háje. To je smutný.

Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl:
„Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“
„Jo,“ řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst. „Z technickejch důvodů, ne?“ Bambusový plátek chutnal jako vždycky příjemně. Hrál jsem na tenora taky z toho důvodu, že se tak příjemně cucal. Nejenom z toho důvodu. Člověk při hraní pěkně slyšel to bzučení. Zaznívalo v lebce, hezky pevně a kulatě a ušlechtile, a bylo to moc velké blaho, hrát na tenor. Tak taky z toho důvodu jsem na něj hrál.

(...)

A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem, pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvzlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil, a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde, nad večery, kdy jsme hráli pod petrolejkama a mysleli na svět, který přijde, nad všemi těmi krásnými dívkami, které jsem miloval, a miloval jsem jich mnoho, snad všechny, a nad sluncem, a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu, že ho přijímám a že přijímám všechno, cokoliv přijde, protože nemohu nic dělat, a odněkud z té záplavy zlata a slunce se ke mně zase naklonila ta holka, co ji teprve potkám, a pohladila mě po tváři. Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.