Michal Kašpárek prodává e-průvodce Brnem

Nenapsal jsem to od stolu. Chodil jsem Brnem, ochutnával, utrácel, ptal se, hádal se, přemlouval, fotil, párkrát si zkazil břicho a jednou do rána škytal.

Nikdo mě neuplatil, nenakrmil, neošatil ani jinak nepodmázl za to, aby se o jeho podniku v průvodci psalo. Není to reklamní leták, je to novinářské dílo.

Knížku si můžete stáhnout během několika sekund. Užívejte si ji jak chcete:

• Dostanete soubor PDF, který si můžete prohlížet na jakémkoliv počítači nebo snadno vytisknout.
• Dostanete soubor MOBI, který si můžete nahrát do své čtečky Kindle. Při čtení vám v něm nebudou zavazet obrázky.
• Dostanete soubor EPUB, po kterém si můžete šudlat v chytrém telefonu.

Žádný z nich není zkriplený protipirátskou ochranou. Věřím ve vaši slušnost, proto vám nechci komplikovat život.

Koupil jsem tu knížku bez váhání, a to z několika důvodů.

Michala Kašpárka neznám osobně, ale sleduju, jak píše, a líbí se mi to. Když někdo umí psát, je skoro jedno, o čem — můžete se spolehnout, že to bude zajímavé. Lidé, kteří dovedou psát, si nevybírají špatná témata. Přesněji řečeno, žádná špatná témata nejsou, jsou jen špatní autoři.

Brno není žádná moje vášeň, ale poznat druhé největší město Česka by člověk měl. Obzvlášť když žije v tom prvním v pořadí a je tudíž automaticky postižen slepotou. Michal Kašpárek o svém Brnu píše pravidelně, má ho promyšlené, tím jsem si předem jist.

Způsob prodeje knihy je sympatický a profesionální. Odpovídá mým představám o tom, jak by se to mělo s e-knihami dělat. Není to jediný možný model, asi by ani nebyl vhodný vždy, ale tady se hodí. Cena je velice rozumná: 84 korun, platí se PayPalem.

Michal Kašpárek, poznejBrno.cz: Průvodce místy, která nenajdete v průvodcích

RIP Jaroslav Velinský

S díky za Portu. A za Engerlingy.


Aktuálně.cz: Zemřel Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid

Bonamassa v Praze příští týden

Blues je jako chleba, nepřejí se a může ho každý. Joe Bonamassa se zastaví v Praze během svého evropského turné a bude to zajisté nářez. 28. února ve Sportovní hale, tedy v Tipsport Aréně, no prostě na hokejovém stadionu Sparty v Julděfuldě.


Joe Bonamassa, oficiální stránka

Petr Bušta vs. Matěj Stropnický o vzdělání

Velice kontroverzní článek obsahující výbornou větu, která by neměla být zapomenuta.

Kvituji, jak trefně autor zachytil mimozemšťanské představy mnoha absolventů, kteří si pletou vzdělání s kvalifikací.

Petr Bušta, Česká pozice: Džouk Matěje Stropnického

Mnozí až do konce nepochopili, že štěstí je otázkou volby

A čeho budete jednou litovat vy?, ptá se článek v Guardianu. A víte co? Není to ani hloupá, ani morbidní otázka. Následující text lze brát jako dobrou a pozitivní radu.

1. I wish I'd had the courage to live a life true to myself, not the life others expected of me.
"This was the most common regret of all. When people realise that their life is almost over and look back clearly on it, it is easy to see how many dreams have gone unfulfilled. Most people had not honoured even a half of their dreams and had to die knowing that it was due to choices they had made, or not made. Health brings a freedom very few realise, until they no longer have it."

2. I wish I hadn't worked so hard.
"This came from every male patient that I nursed. They missed their children's youth and their partner's companionship. Women also spoke of this regret, but as most were from an older generation, many of the female patients had not been breadwinners. All of the men I nursed deeply regretted spending so much of their lives on the treadmill of a work existence."

3. I wish I'd had the courage to express my feelings.
"Many people suppressed their feelings in order to keep peace with others. As a result, they settled for a mediocre existence and never became who they were truly capable of becoming. Many developed illnesses relating to the bitterness and resentment they carried as a result."

4. I wish I had stayed in touch with my friends.
"Often they would not truly realise the full benefits of old friends until their dying weeks and it was not always possible to track them down. Many had become so caught up in their own lives that they had let golden friendships slip by over the years. There were many deep regrets about not giving friendships the time and effort that they deserved. Everyone misses their friends when they are dying."

5. I wish that I had let myself be happier.
"This is a surprisingly common one. Many did not realise until the end that happiness is a choice. They had stayed stuck in old patterns and habits. The so-called 'comfort' of familiarity overflowed into their emotions, as well as their physical lives. Fear of change had them pretending to others, and to their selves, that they were content, when deep within, they longed to laugh properly and have silliness in their life again."

The Guardian: Top five regrets of the dying via Britské listy: Pět věcí, kterých lidé před smrtí nejčastěji litují.