František Fuka retro-recenzuje prvního Vetřelce

To, jak jsou scény mezi členy posádky natočené téměř dokumentárním stylem, a jak realisticky se při nich všichni chovají, je naprosto zásadní pro divákovo souznění s těmito postavami, následkem čehož se o ně pak bojí, protože mu připadají jako normální lidi, které chápe, a kteří se pohybují v normálním prostředí (na rozdíl od přibližně stejně starých Star Wars, které fungují, protože se v nich nadlidské postavy pohybují v nenormálních prostředích).

S tím souvisí výprava filmu, kdy Giger designoval většinu mimozemských věcí a přední sci-fi výtvarníci designovali loď Nostromo. Protože jde o starou nákladní loď, je celá omlácená, špinavá, pravděpodobně rezivějící (a kulisy jsou postaveny především z věcí nalezených na skládkách). Obzvláště oceňuji, jak nadčasově v ní všechno působí (opravdu všechno, od malých tlačítek na přístrojích po uniformy posádky). V celém filmu je jen málo věcí, u kterých byste si mohli říct "ale to je fakt blbost, aby za desítky let měli takovouhle techniku / šaty / účesy". Dokonce i když si na BluRay disku zapauzujete krátký detailní záběr na klávesnici autodestrukčního systému nebo panel palubního počítače, nenajdete mnoho symbolů nebo nápisů, které by byly vyloženě nesmyslné / zastaralé / směšné. Ani, dnes, více než 30 let po vzniku filmu! Dokonce by se za jistých okolností dalo akceptovat, že za 100 let budou mít na dopravních kosmických lodích z nějakého důvodu monitory s málo barvami a nízkým rozlišením, nebo sedmisegmentové LED displeje. Je jen velmi málo "hardcore" sci-fi filmů, které zestárly takhle málo.

FFFILM: Retro recenze: Vetřelec [Alien] - 100%

Radovan Kaluža, dítě své doby

Už nějakou dobu přemýšlím, jak pojmenovat či popsat tu exotománii českého internetu. Michal Kašpárek si pustil film o Radovanu Kalužovi a poté to formuloval - výborně:

Za druhé: buduje svoje sebevědomí na zvrácených pilířích. Kdo z nás ale ne? Typový domek za Ostravou, zelinkavá audina a firma pokutovaná Úřadem na ochranu osobních údajů kvůli rozesílání spamu působí buransky. Jenže čím jste se v posledním roce mohli pochlubit vy? Novým autem v důstojnější barvě? Horským kolem? Pěknou dovolenou? Některým z nás se možná podařilo rozpohybovat dítě, kterému doktoři prorokovali osud ležáka, vytáhnout kamaráda z drog nebo vymoci spravedlnost pro někoho, kdo se stal obětí zlé vůle. Většina ale hraje ten samý krysí závod co Kaluža. Jen dostali hezčí ceny.

Poslední výtka internetové prokuratury: Kaluža se chlubí vysokoškolským titulem, aniž zvládne poskládat delší souvětí. Bodejť by se ale nečepýřil! Vždyť o generaci dřív by byl rád za učňák s maturitou. Mgr. Kaluža je nevinným produktem takzvané vzdělanostní společnosti, která obrátila heslo padesátých let „intelektuálové do výroby“ a duševně neobdařeným lidem bere pět až deset let života téměř povinným „zvyšováním kvalifikace“ ve školách. Kalužové s magistry, různí úředníčci s MBA a hejtmani s doktoráty ze slovenských okresních škol, to jsou jen děti doby.

Čemu se smějete? Sami sobě se smějete...

Michal Kašpárek (na Finmagu): Mgr. Radovan Kaluža aneb Kurvasyncizdarjakcyp

Bez omezení

Je fuk, nač Fuka tentokrát psal recenzi, ta formulace je skvělá:

Ale takovéhle analýzy jsou u tohoto filmu víceméně nesmyslné. Když v něm nefungují základní fyzikální zákony, proč by v něm měly fungovat zákony skutečných mezilidských vztahů, že?

A dá se aplikovat na hodně filmů.

Nebezpečná metoda (A Dangerous Method)

Člověk nemůže tvrdit, že nebyl varován: věděl, že jde na víceméně osvětový film a Jungovi a Freudovi a Nebezpečná metoda skutečně je víceméně osvětový film o Jungovi a Freudovi. Knižní předloha a scénář se drží historických faktů, takže se valná část toho, co je ve filmu k vidění, „doopravdy stala“. To nebývá metoda na napínavý film, pokud nejde aspoň o Pearl Harbor nebo Apollo 13, což tento případ rozhodně není. Tady jde hlavně o to, že hranice mezi psychiatrem a jeho pacientem bývá poněkud mlhavá a že může být (smím-li to tak říci) poněkud zvlhčená různými tělními tekutinami. Na pozadí Jungova románku s pacientkou (a budoucí analytičkou), která měla ráda to, čemu se tehdy ještě neříkalo spanking, se odehrává historie, konkrétně známý rozkol mezi Freudem a Jungem, jenž výrazně poznamenal vývoj psychologických a psychiatrických směrů na pár desítek let (a vlastně dodnes). Je to pěkné, je to poklidné, je to nuda, trochu to rozhýbe jen Otto Gross (také historická postava), cynik, smažka a Jungův pacient, jenž má nad svým terapeutem jasně navrch. Několik momentů tam bylo nečekaně k smíchu (třeba Jungův bezděčný pokus sníst oběd celé početné Freudově rodině, anebo Freudova poznámka na palubě lodi během příjezdu do New Yorku: „Jestlipak tuší, jaký mor jim to vezeme?“). Celkem ale vůbec nic, co by se vnutilo do hlavy k zapamatování. Jedním uchem tam, druhým ven.

Jeden musí z kola ven (Tinker Tailor Soldier Spy)

Knižní předlohu jsem pokládal za nezfilmovatelnou, což se potvrdilo. Autoři scénáře filmu Jeden musí z kola ven zjednodušili hlavní dějovou linku a škrtli většinu vedlejších, čímž dosáhli toho, že příběh sice ztratil velkou část svého kouzla, ale stále ještě zůstal v podstatě nesrozumitelný. Film je nutné pokládat za velmi nákladnou a koneckonců velmi pěknou ilustraci ke knize. Tak jej i posuzuji.

Atmosféra místa (převážně Londýn) a času (začátek sedmdesátých let) je podána velmi dobře, působivě. Méně to už platí o výletu do Budapešti, kterou scénáristé nahradili Brno (těšil jsem se na něj, ale stejně by si zahrálo jen maličký štěk). Špatná je dlouhá sekvence z Istanbulu (ten je tam zas místo Hong Kongu), zbytečná krev a především naivní způsob vyprávění. Kdo chce akci, ten se nedočká (kromě těch dvou podřezaných v Istanbulu); většinou tam jsou nějací lidé, kteří si povídají. Kdo to nečetl, ten si dost dlouho ani nezapamatuje, co to je za lidi, natož aby pochopil, co a proč si to povídají.

Pokud jde o postavy, povedlo se je většinou zobrazit až pozoruhodně blízko mé ideální čtenářské představě. Dokonalý je hlavně Bill Haydon, Control a (po troše váhání uznávám, že také) Jim Prideaux. Toby Esterhase a Connie Sachs jsou zjednodušeni do karikatury — Connie je až moc tlustá a neupravená, Toby je až moc úlisný středoevropský pingl. Ale pořád to sedí dobře. Vyslovenou karikaturou je Percy Alleline, ale dobře mu tak. Roy Bland je do počtu stejně jako v knize. Z démonické Ann je vidět málo, z Karly nic.

Váhám nad oběma hlavními klaďasy. Peter Guillam jako by románové předloze z oka vypadl, ale proč z něj — z prvoligového děvkaře — bylo potřeba udělat homosexuála? Pro děj to nemá žádný význam a pocitově to je hodně významná změna. A Smiley... také vypadá skoro přesně tak, jak má George Smiley vypadat, jen lépe, což je trochu potíž. Nemá bříško, nehrbí se, nečistí si brýle cípem kravaty, je až moc rozhodný, rychlý. Malý posun, ale posun. A bůhvíproč chodí plavat do nějakého jezírka.

Vizuálně to je pěkný film, možná vyhraje nějakou cenu, ale blockbuster z toho nikdy nebude. Nakonec žádná škoda, hrůza pomyslet, co by s museli s námětem udělat, aby to byl kasovní trhák. Mohlo to dopadnout jen jako paskvil nebo jako nuda, došlo na tu lepší možnost.

Bůh masakru (Carnage)

O. na to napřed nechtěla jít, protože ji polekal název. Pak se ale bavila jako dlouho ne a já taky. Trochu hořká, trochu potměšilá konverzační komedie, jak to dopadne, když jedno dítě druhému vyrazí dva zuby a rodiče to spolu projednávají pěkně zdvořile a na úrovni, vždyť jsme civilizovaní a politicky korektní lidé... Filmařsky minimalistické, celé se to odehrává v jediném bytě a v reálném čase; ostatně jde o adaptaci divadelní hry. Všiml jsem si, že na tu nefilmovost si někteří diváci stěžují, já ne — už jen proto, že v divadle byste to nikdy neviděli v tak dokonalém obsazení. Čtyři skvělí herci v hlavních rolích, Jodie Foster neodolatelná se svými pokrokovými názory, Kokoschkou a koláčem z hrušek, jablek a perníkových drobečků.

Když máte děti ve věku těch dvou, co se poprali, což my máme, vychutnáte si film o to víc (protože si v jeho zápletce živě představujete sami sebe), včetně jemné, roztomilé a dokonalé obrazové pointy. Inteligentní odpočinkový film. Kdy já se naposled v kině pořádně zasmál?

Děti moje (The Descendants)

Lehký film o vážných věcech: Děti moje, režie Alexander Payne, v hlavní roli George Clooney. Maminka se zabije na surfu a zbytek rodiny — otec a dvě dcery, 10 a 17 — zjišťují, co a jak dál. Rodina je mírně nefunkční, ale nic dramatického, jen do té míry, do jaké, hádám, tak polovina dlouhotrvajících rodin všude na světě. Materiálně jsou zajištěni až až (dokonce tolik, že to je spíš součástí problému). Smrt, neporozumění, nevěra, vina a odpuštění, generační propast. Dalo by se z toho udělat bergmanovsko-ibsenovské drama, křečovitá komedie, hollywoodský doják. Vyšel z toho velmi umírněný film, z nějž odejdete s neurčitě příjemným pocitem, že se to všechno dá zvládnout. Žádné veledílo, ale stojí to za to vidět. 72 % na ČSFD, 79 % na IMDB. Český název není výstižný, anglický vyjadřuje hlavně mezigenerační vztah, předávání hmotné i nehmotné.

Rozchod Nadera a Simin: výborný íránský film

Právě jsem shlédl Rozchod Nadera a Simin (anglicky hledejte pod názvem A Separation) a mám jen chválu. Scény z rodinného života v Teheránu. Žádnou ženu od čtyř let výše neuvidíte ani na vteřinu bez šátku, žádného muže (jestli se nepletu) bez alespoň trochy vousů. Fyzický dotek nastane jen mezi matkou a dítětem, anebo ve rvačce. Jednoduchý, ale velice rafinovaný příběh včetně několika chytrých podrazů na diváka - jste si jisti, že se stalo to a to a pak teprv pochopíte, že jste to „četli“ špatně a stalo se něco jiného. Drama skoro antické, ale bez zbytečných efektů. Příběh o tom, jak několik lidí neudělá skoro nic špatně, jen samé maličkosti, bohužel s velkými následky. Dojem zesilují íránské reálie - v něčem velmi cizí, v něčem zas překvapivě podobné evropským. Pět hvězdiček z pěti a vysoce doporučeno.

Tinker, Tailor, Soldier, Spy — konečně přijde do kin

Na tenhle film se těším jak malej. A jsem rád, že i přísný FFuka mu dal vysokou známku.