Gott si rafinovaně vybral z repertoáru novějších generací. Náhle už nezpíval coververze Toma Jonese a Neila Diamonda, do post-kantilénového světa se šmrncem přestěhoval soul (od AmyWinehouse), melodické electro (Erasure) i sofistikované balady (Peter Gabriel). „Když starý Johnny Cash nazpíval Hurt, proč bych já nemohl zkusit Žiletky?“ ptal se. Odpovědí byla nejen úroveň nahrávek, ale i otevřenost, kterou zkušený, zklidněný Gott začal vyzařovat.No řekněte, není to aspoň hezká představa?
Scénu pro jeho turné navrhl David Vávra, klipy točili Zelenka s Najbrtem a společný track s Gottem nahrálo Čokovoko. Ale nejen proto se prolomila generační i sociální bariéra: na Gottovo pódium létaly kalhotky, zároveň o něm vyšla esej Václava Bělohradského v Salonu Práva. Tento text si všiml, že Gott se zbavil dlouholeté image „posla dobrých zpráv“ a otevřel svůj repertoár i melancholičtějším a trpčím songům. „Nesmět po čtyřicet let zazpívat nic depresívního je dost depresívní,“ píše Gott na twitteru, když se publikum ptá, proč začal psát vlastní reflektivní texty. Do nějaké chmury se však jeho repertoár věru neobrátil, viz úspěch energického, sebeironického singlu s textem básníka J. H. Krchovského Mé milé je dnes dvacet čtyři.
Pavel Klusák: Slavík v mixéru
Žádné komentáře:
Okomentovat