Lana Del Rey: Born to Die

Hodně brutální recenze Pitchforku na hvězdičku na vzestupu a její první album:

You'd be hard pressed to find any song on which Del Rey reveals an interiority or figures herself as anything more complex than an ice-cream-cone-licking object of male desire (a line in "Blue Jeans", "I will love you till the end of time/ I would wait a million years," sums up about 65% of the album's lyrical content).
(...)
For all of its coos about love and devotion, it's the album equivalent of a faked orgasm-- a collection of torch songs with no fire.

Může být, jenže kdy kdo dělal pop, který by se nedal s nosem intelektuálsky nahoru označit za předstíraný orgasmus? Možná mají Vidle jen potíž s vnímáním žánru. Mně se album Born to Die dle ukázek na iTunes docela líbí — když přijmete jeho stylizaci do jakýchsi alternativních padesátých let, možná do těch, v nichž přebývá David Lynch. V kontextu nějakého jeho filmu by se tyhle celkem nevinné písničky jistě daly označit za temnou postmodernu. Už jen ten zpěvaččin pseudonym přece jasně napovídá, odkud vítr fouká. Kilo divadelních šminek, s důrazem na to „divadelních“.