Výborný! článek o podnikatelských inkubátorech

Jsem vůči těm institucím dlouhodobě podezíravý (nebo snad: málo nadšený). Tenhle text mi konečně vysvětlil, proč ten neurčitý pocit mám:

There has been an explosion of incubators in the last few years. Most of them suck. Some suck so bad that the net value created by the program is probably negative. (...)

Let’s start with a story. There are minor variations, but I’ve seen it played out in real time more than once in the last few years. The story goes like this. An incubator has a class of companies, they give them a little cash, they have a weekly session with a mentor or whatever, time goes by, demo day, no one gets funding, fail, fail, FAIL.

They tried to copy the Y Combinator model, and by ‘copy’ I mean cargo cult. They performed the outwardly obvious ceremony, but didn’t understand and thus couldn’t replicate the mechanics of cause and effect.

Y Combinator has had impact on the dynamics of startup formation and funding not because of the exact details of a program. But the details are what cargo culters can see: three months, a dollar figure, weekly sessions, gogogo, demo day… the end , most of the companies dissipate.

Cargo cult, to je ta správná formulace! Stejně jako autor citovaného textu (přečtěte si jej prosím celý, jestli se vás tahle problematika jen trochu týká) si nemyslím, že všechny inkubátory jsou špatné. Vnější atributy ale samy o sobě nic neznamenají, klíčové jsou styky a schopnosti provozovatele. Každý není Paul Graham (nebo, řekneme, Ondřej Bartoš). Platí to v USA stejně jako u nás. [Objeveno via GigaOM.]

Spokojenost se životem je subjektivní faktor, ne objektivní

"Life is 10% of What Happens to Me and 90% of How I React to It". Následují (na můj vkus trochu moc) sladké a manipulativní řeči, ale ten výrok je (na sto procent :) pravdivý.

Marek Prokop o finanční (i nefinanční) páce při získávání návštěvnosti

A teď můžeme společně přemýšlet, zda tímto odkazem potvrzuji nebo vyvracím citovanou úvahu Marka Prokopa z G+:

Hodnota návštěvnosti webu zhruba odpovídá hodnotě zdrojů vynaložených k jejímu získání.
Příklady: Návštěvnost získaná lacinými SEO triky má nízkou hodnotu. Návštěvnost získaná kvalitním jednorázově vytvořeným obsahem má střední hodnotu. Návštěvnost získaná dlouhodobým budováním značky má vysokou hodnotu.
Dává to smysl? Sám nevím, protože to má mezery. Co třeba návštěvnost z vyhledavačů získaná drahou PPC reklamou?

Tak se táže Marek a je to zajímavá otázka. Moje provizorní odpověď: ne, není to pravda. Vhodnou volbou prostředků a dovedností lze dosáhnout pákového efektu a za málo (v peněžním i nepeněžním vyjádření) získat hodně. Jiná věc je, že často je tomu právě naopak.

Ale je to málo promyšlená odpověď na (možná) málo promyšlenou otázku.

A stejně mě hlavně zajímá, zda mi tento link zvedne návštěvnost...

V Brně bude Social Innovation Camp

A to ve dnech 16. - 18. března. Jde o součást globální aktivity SI Camp. Přihlásit se lze ode dneška, přihláška nezaručuje účast - porota si vybere.

Social Innovation Camp Brno 2012 propojuje lidi, nápady a online nástroje pro tvorbu společenských inovací. Akce vyvrcholí březnovým víkendem plným kreativity a tvůrčí energie v brněnském Domě umění. Generálním partnerem projektu je Era, partnerem je Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět a mediálním partnerem je týdeník Respekt.

Naučte se programovat s Codecademy

O sobě píšou tohle:

"Codecademy was created out of the frustrations Zach and Ryan felt with learning how to program. Tired with less effective text and video resources, Ryan and Zach teamed up to create Codecademy, a better, more interactive way to learn programming by actually coding. This is just the beginning. Join us as we make it easy for everyone to love and learn how to code."

Realita tomu odpovídá, je to skutečně výuka programování (v JavaScriptu) pro normální lidi a je interaktivní a jednoduchá a účinná. Všem laikům doporučuji. Možná si myslíte, že to k ničemu nepotřebujete; ale v tomhle případě to dá tak málo práce a času, že prostě stojí za pokus, zda by vás to náhodou nezačalo bavit. Programování obohacuje život, věřte mi.

„Hauntologická hudba nechává promlouvat démony v mediálních průrvách.“

Pavel Klusák o podivných zvucích:

Když vlivný londýnský label Warp vydal společné album skupin Broadcast a The Focus Group, leckdo z publika tápal: co tohle má být za styl? Ve vrstvách rozsáhlé koláže slyšíme cosi jako staré televizní znělky a džingly, emotivní i přístrojovou hudbu z naučných filmů, ovšem zmítané v proměnách. Jako by se z paměti nořily útržky vzpomínek na mediální realitu šedesátých a sedmdesátých let a vyplavovaly se při tom podivné stavy, trans, neznámá fakta.

Album The Advisory Circle: Other Channels čirou náhodou vlastním, dokonce ve fyzické podobě. Jednu dobu jsem na něm byl docela závislý. Je to zvukový svět těžko popsatelných zážitků. Poslouchá se to dobře i bez onoho sdíleného kulturního zázemí, člověk ale určitě o hodně přijde, protože nejšílenější musí být ty asociace a vybavování zasutých vzpomínek. Český plagiát by nemusel vůbec být špatný.

Modai, studie telefonu budoucnosti

...jak o něm přemýšlí mladý newyorský designér Julius Tarng. „I design products and experiences, physical or digital.“

Sbírka nejlepších sbírek fotek z Wired Science

Nahlédněte a obdivujte, je to kolem stovky obrázků a každý jeden hodný vaší pozornosti. Například tahle pěkná kulička není nic jiného než HIV (model, nikoli fotka).

Zemřel Josef Škvorecký

Ale do háje. To je smutný.

Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl:
„Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“
„Jo,“ řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst. „Z technickejch důvodů, ne?“ Bambusový plátek chutnal jako vždycky příjemně. Hrál jsem na tenora taky z toho důvodu, že se tak příjemně cucal. Nejenom z toho důvodu. Člověk při hraní pěkně slyšel to bzučení. Zaznívalo v lebce, hezky pevně a kulatě a ušlechtile, a bylo to moc velké blaho, hrát na tenor. Tak taky z toho důvodu jsem na něj hrál.

(...)

A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem, pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvzlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil, a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde, nad večery, kdy jsme hráli pod petrolejkama a mysleli na svět, který přijde, nad všemi těmi krásnými dívkami, které jsem miloval, a miloval jsem jich mnoho, snad všechny, a nad sluncem, a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu, že ho přijímám a že přijímám všechno, cokoliv přijde, protože nemohu nic dělat, a odněkud z té záplavy zlata a slunce se ke mně zase naklonila ta holka, co ji teprve potkám, a pohladila mě po tváři. Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

Seth Godin o životě s potížemi

Je to krátký text a stál by za ocitování celý, ale podstata věci je tahle:

(...) Pain is part of work. And it leads to two mistakes.

The notion that you can trade your way out of pain.

(...)The truth is that pain is everywhere, in every project and in every relationship and in every job. Wandering from one to another merely wastes your energy.

The other choice, though, is:

Embracing your current pain and avoiding newer, unknown pains.

This is precisely the opposite mistake. This leads to paralysis. Falling in love with the pain you've got as a way of avoiding unknown future pains gets you stuck, wasting your potential.

As usual, when confronted with two obvious choices, it's the third choice that pays.