Jezero Vostok: 3800 m pod ledem, 20 let vrtání, 14 milionů let bez kontaktu

Tak prý se už provrtali:

“Yesterday, our scientists stopped drilling at the depth of 3,768 meters and reached the surface of the sub-glacial lake,” the source said.

A jestli ne, provrtají se brzy:

Russian scientists are racing to beat US and UK rivals and be first to drill into an Antarctic sub-glacial lake.
(...)
Scientists are racing against the fast-approaching bitter cold and total darkness of Antarctic winter.
However, Prof John Priscu, who is in touch with the Russian researchers, told BBC News: "They are very, very close."

Ve správné sci-fi by teď následovalo známé schéma. Z jezera, uzavřeného po čtrnáct milionů let, vyleze děsivý mikro- či dokonce makro-organismus a všechny nás zkusí sežrat, dokud to nedá do pořádku Tom Cruise nebo tak někdo.

Je to reálné asi tolik jako ta „total darkness of Antarctic winter“, co o ní pěkně píše BBC. V Antarktidě je teď samozřejmě léto, polární den. A nebezpečí nehrozí nám z jezera Vostok, ale naopak. Jestli tam je něco opravdu unikátního, dřív či později to bude kontaminováno. Jenže potřeba vrtat je silná. Kdybych tam byl, taky bych chtěl vědět. A taky bych vrtal.

Obrázek: Russian Drill Penetrates 14-Million-Year-Old Antarctic Lake, Wired UK

Úhoř, tvor z jiného vesmíru

Pomáhat dětem s přípravou do školy začíná být docela zajímavé, když jsme se konečně dostali přes fázi vyjmenovaných slov a násobilky. Dneska jsem se dověděl neuvěřitelné věci o úhořích. Buď jsem to nevěděl nikdy (pravděpodobnější), anebo dokonale zapomněl.

Rozmnožování úhoře bylo dlouhá léta tajemstvím a úplné objasnění jeho rozmnožovacího cyklu (pokud o něm vůbec můžeme hovořit) trvalo desítky let. (...) Dospělí úhoři žijí z větší části ve sladkých vodách. Zatímco samci většinou zůstávají v ústí řek a dorůstají obvykle jen kolem 40 cm, samice táhnou hluboko do vnitrozemí, kde dorůstají mnohem větších rozměrů, často i přes 1 m. Po dosažení pohlavní dospělosti se ryby vydávají na dlouhou cestu k vzdáleným trdlištím, která se nacházejí v (...) Sargasovém moři. (...) Během migrace mění úhoř zbarvení – hřbet ztmavne až skoro do černa zatímco boky jsou stříbřité. Dostaví se i další změny. Zvětší se velikost očí, změní tvar prsních ploutví, kůže tloustne, střevo přestává pracovat a dochází k uzavření řitního otvoru. Zároveň dochází k tvorbě vaječníků. Migrace na trdliště vzdálené téměř 7 000 km trvá asi 1,5 roku. Ryby během ní ztratí značnou část své hmotnosti, protože cestou nepřijímají potravu. K výtěru dochází ve vodním sloupci v hloubce 150 – 600 m nad šestikilometrovou hlubinou. Ryby po něm hynou. (...) Z jiker se líhnou drobné průsvitné larvy mající tvar vrbového listu. Ty jsou zčásti unášeny Golfským proudem, zčásti aktivně plavou k břehům Evropy, kterých dosáhnou zhruba po 2,5 letech. Mezitím dorostou do délky 75 – 80 mm. V mělkých pobřežních mořích se pak listovité larvy mění v tenké „sklovité“ úhoříky. Během této složité přeměny nepřijímají potravu, jejich délka se zkracuje asi na 60 – 65 mm a hmotnost se výrazně sníží. Následují další změny, obnovuje se příjem potravy a postupně nastupuje pigmentace (zbarvování) těla. V tomto stadiu se malí úhoříci dostávají v obrovských hejnech do ústí evropských řek a nastupují migraci proti jejich proudu.

Nač potřebujeme mimozemšťany, když tu je úhoř? (A citovanou pasáží výčet jeho pozoruhodností zdaleka nekončí.)